TRASA : 3078 km ( stopem  - 1232 km, dopravou 1846 km (vlakem 780km, busem 1066 km)

 
İstanbul – Konya – Sultanhami – Ihlara – Kapadocıe -  Kayseri – Sivas – Tokat – Samsun – Rize – Kackarske hory – Ispir – Elmalı – Erzurum -  Hınıs – Varto – Mus – Tatvan – Van – Caldıran – Dogubayazit -  Bazargain

*(ve zvyraznenych jsme nejaky cas pobylı)
 

LIDE

Turci jsou velmi mili, pozorni a tolerantni. Cim vice jsme se blizili na vychod tim byli lide pohostinejsi a o nas starostlivejsi. Zpocatku jsme si museli trochu zvyknout na nabidky pomoci, pozvani na caj jen tak, cı pozvani domu…Byli jsme neduverivi a vzdy nam prislo, ze to neni jen tak, ze nas prece nemuzou zvat na caj aniz by  nemeli neco zalubem  (urcite z nas chteji vytahnou penize a nekonecne lakat na sve zbozi a nebo nam nasypat prasek do caje a pak nam vzit batohy …:) Lide vypadaji jinak a jinak se oblekaji a tak i my si je zpocatku, i kdyz se tomu branime,  obcas s predsudky zarazujeme treba podle kozene bundy, ulizanych vlasu a “doternosti” do vekslacke skupinky. Prekonavame, ale postupne predsudky, za ktere se uprimne stydime a odvazne prijimame nabidky na caj, ktereho nam bezjistne nalevaji mnoho a mnoho a vsude a vsude, ukazuji sve kramky, povidaji o sve zemi, o kobercich. o tom jak maji radi Cechy, a nebo nas berou stopem, hosti doma, plni batohy jidlem a za vsechno nam skoro jeste dekuji.

Deti na nas pokrikuji – hello, hello, whats your name, jini se divaji zblizka a dalsi pobıhaji kolem… Dospelaci nas vitaji vsude welcome a mysli si, ze jsme nemci a nebo anglicani…Predevsim na vychode pusobime jako blondati a svetlooky exoti ze zapadu. Naucili jsme se uz preventivne hned ze zacatku rikat, ze jsme Cesi, studenti a ze nemame moc penez. Budime tim mozna jeste vetsi pozornost a lide se s nami hned prateli a rikaji, ze je dobre, ze nejsme anglicani a nebo nemci. Nekdy te pozornosti je na nas moc, ale vetsinou jsou to mila gesta.

DOPRAVA

Stop je velmi prijemny a prostopovali bychom klidne cele Turecko, ale je to obrovska zeme a tak se to neda pri nasem  mesicnim pobytu s tim abychom netravili cas jen na silnici a take se nekam podivali.

Nikde necekame dlouho, vetsinou jde stop jeden za druhym. Problem je spise na konci vetsiho mesta, kde nam lide zastavuji a radi kde je bus zastavka a nemuzou nejak pochopit proc bychom meli  stopovat, kdyz muzeme jet busem.

Bus je docela drahy a je vetsinou dana cena, a tzv. dolmuse, u kterych se da smlouvat jezdi jen nekde a spise na kratsi vzdalenosti a lide si je stopuji vsude mozne a nekdo plati nekdo ne (nevime jak to tedy prense funguje). V buse krome ridice jezdi take steward, ktery kontroluje listky nakoupene v kancelari. Citime se jako v letadle, dostavame caj, kavu, vodu, buchticku, koukame na TV… Vlaky jsou mnohem levnejsi a velmi komfortni, ale sit je tak mala, ze techto sluzeb vyuzijem jen jednou na trase İstanbul – Konya a to si libujem (jedem na 2mistnych sedackach a mame hodne prostoru kolem sebe). Pro srovnani cena vlakem  İstanbul - Konya (780 km) za 334 Kc/os a bus Tokat – Trabzon (598 km) za 792 Kc/os.

PENIZE

Turecko je asi podobne drahe jako u nas. My mame, ale jisty rozpocet na nasi celou cestu a tak nam prijde na nase pomery trochu drazsi. Rozpocet nam prijemne snizi stopovani, pohostinost lidi a spani ve stanu a tak se drzime tech zhruba 10-15 euro na den/oba. 10 euro/oba mame prumerne na den na celou nasi cestu. Ceny jsou mnohem vyssi na zapade ve srovnani s vychodem. Pro srovnani uvadime nejake ceny (ubytovanı  İstanbul od 250-300 Kc/os/den, Dogubayazıt (vychod) 80-150Kc/os/den, chleba – 8-15 Kc, caj – 8- 25 Kc, net 17- 50 Kc, nejlevnejsi kebab (na ulici) – 17 Kc, restauracni kebab – 50 Kc a vys, jidlo na 10 dni do hor (polopenze :) 530 Kc.

Mame s sebou seky k promenovani penez v mistni mene, ale Turecko je k  tomu  nevhodne. Jsme tedy radi, ze mame kombınaci vseho (dolaru, karty i seku).

JIDLO

Kdyby se dalo varit ve vsech hotylcich jako v İstanbulu, tak by to bylo prijemne, ale casto neni kuchynka. Na cundru si varime na vlastnim varici a to je fajn, muzeme si delat svoji hostinu. Jist po restauracich muzeme jen vyjimecne, o to je to prijemnejsi (vzacnejsı). Vetsınou se tu ji kebaby - maso v housce na ulici a nebo maso na taliri s libovolnou prilohou.

U hostitelu je to vubec bezva – ke snidani je vetsinou chleba – takova turecka placka, olivy, syr, rajske, lisovane hrozno, obcas jogurt, burakove maslo…obedva se nejcasteji kebab kureci ci skopovy. Doma se casto stoluje na zemi, pani mama rozlozi ubrus a na nej vselijake dobroty a hosti jakehokoliv veku sedi kolem ubrusu v tureckem sedu a jedi na co maji chut. Nekdy ma kazdy jidlo ve svem talirku, jındy nejsou talire a vsichni jedi to, co se jim zrovna na ubruse zalibi a poradne se nadrobi. Ubrus se potom utre ci vyklepe, zabali a stul je pryc.V jedne rodine co jsme byli nemeli vubec zadne stoly, ani deti na psani ukolu…

HORY

V horach bylo krasne. Pohybovali jsme se ve 2000 az 3000 nad morem a tam uz pres noc pekne tuhlo, i prestoze jsme meli na sobe vse co bylo v baglu, bylo nam chladno a  rano se objevila jınovatka. Nakonec jsme prisli na metodu spojeni spacaku, do kterych jsme se uplne zapnuli jako do bungricku a bylo nam teplo, chvilema jsem vylezala lap lapat po vzduchu.V horach jsme nikoho nepotkali za celych 10 dni, jen pasacka prvni den pri presunu do hor, ktereho jsme si nahodou stopli a ktery nas dovezl az k sobe do kolem 2000 m nad morem z mesta Pazar (u more). Jeli jsme ve tme, se trema chlapama, stale nekam nahoru a pak vystoupili do tmy a zimy a sli do brlohu, dostali najist, misto ke spani a rano nevychazeli z udıvu jake kolem sebe mame stity, asistovali u strihani ovci a dojeni, dostali cerstve nadojene mleko a vydali se na cestu do samoty hor.

Lide, na ktere budem jeste dlouho vzpominat, byli v jedine vesnicce, kterou jsme v horach prochazeli, jmenovala se Baskoy a obyvatele tu byli neuveritelne pohostini a mili. Ptali jsme se na chleba a benzin a hned se cela vesnice zapojila. Dostavame benzin, od mistniho mladeho imama (farare) 3 placky chleba, domaci syr, krabici s 1 kg dalsiho syra, 6 vajec, 2 baliky susenek. Odmitani se nezdarilo. Same dobroty a pulka batohu je s takovou “horskou” stravou plna. Ukazuji nam hned u mesta kde si udelat kempicek. Jsme jim za to moc vdecni, po nekolika dnech v horach jsme nejak vyhladli a tak se poustime do vareni a staveni naseho domu. Nestacime nic uvarit, protoze si pro nas prijde dedecek z vesnice a trva na tom, ze k nemu a jeho babicce musime jit na caj a veceri. Nebranime se, jsme zvedavi a hladovi zaroven. Je Ramazan (celodenni pust) a o to vice je pro ne vecere specialni a my se radi pridame k obycejnemu vesnickemu stolovani s prostym jidlem. Po veceri se jde do mesıty, my se pripojime. Babicka me oblekne do mistniho kroje, Rosta dostane sako od dedy a muze se jit. Zenske se na mne usmivaji, vsechny se se mnou chteji tisknout a ja pozoruji a ridim se pokyny pysne babicky, ktera si me privedla s sebou. Nocni presun do stanu mame zakazany, dostaneme pyzama a sup spat, rano posnidat a pak mame dovoleno vyrazit. Vecer ani nemuzeme usnout jak si premyslime o te turecke pohostinnosti, o nasem podivnem zapade plnem individualistu a honby za vsim moznym…

Jinak vsude jsou same kravy a ovce… a to nejen v horach, ale vsude od stredu na vychod Turecka

V horach jsme meli chvilema zvlastni pocit, nikde nikdo, rychle zmeny pocasi a v ruce jen hruby planek okoli. nezapominali jsme na pokoru k horam. Meli jsme cas na premysleni…Jeste jsme se poradne od cervna, kdy pripravy doma nabiraly na intenzite nezastavili a v Turecku svisteli az sem, kde jsme nachvili chteli utect od vseho spechu. Bylo to moc fajn. Take jsme si tu nastolili velice nizky standart a uvedomili si co je pro nas dulezite a jak malo nam staci ke spokojenosti.

TURECKE SPECİALİTY

Turecky zachod – je takovy zachod, kde se podrepne do slapek nad diru a po ukonceni potreby se oplachne pozadi vodou. My jeste pouzivame kousek papirku k otreni po vode, ve vetsine mistech zadne otiratko neni, tak nevime jak to delaji turci.

Caj – caj se konzumuje vsude a porad. Nemaji tu hospody a alkohol se nepije. Cim vice na vychod tim vice se podoba cajovna hospode, jen s tim rozdilem, ze se pije caj v malinkych shlenickach (tak 0,1 dcl)a cisnik je roznasi na tacu namisto piva a ty pak serviruje zakaznikum jeden za druhym, obcas ve slusne zakourenem doupeti.. Pije se zasadne cerny caj a nejcasteji Rize, slazeny alespon 1 kostkou cukru.

Turecka kava se usrkava z malych salku, je velmi lahodna a silna, pripravuje se v dzezve. Pokud chcete opravdu tureckou kavu musite rict, ze zadate tureckou, jinak donesou nescafe.

Vodni dymka – ta frcela hlavne v İstanbulu, na vychode se kouri cigarety.

Bazar – je misto, kde se prodava vsechno mozne a v İstanbulu je to obrovske bludiste stvorene ke ztraceni cesty.Ceny nikde nejsou napsane a musi se smlouvat. Zpocatku bylo tezke smlouvat, kdyz jsme vubec netusili jaka je cena. Obchodnici jsou velmi aktivni, porvavaji jeden pres druheho a lakaji kolemjdouci do svych kramku. Na bazaru i ve vetsine obchodu prodavaji jenom chlapi.

Chlapi – ti vetsinou postavaji u obchodu, popijeji caj a klabosi a take provozovali vsechny hotely, ktere jsme navstivili. Jsou velice pozorni a mezi sebou se nepopichuji. Turci kouri jak fabriky. Ted sedime v net kavarne a koureni neni problem, chces-li zapal si…Chcete-li se pozdravit s turkem, zasvecene se mu pritisknete k jedne tvari a pak k druhe. Chlapi nosi prevazne obleky, vzdy a vsude, i v horach se prohaneji pasaccı v obleku. Starsi pani nosi na hlave takovou capku na sosolce, vypadaji zajimave.

Zeny – na vesnicich jsou hospodynkami v domacnosti a casto docela strhane. Zeny celkove maji svobodu v odivani. Na vesnici nosi vetsinou satky a sukne, ve mestech ruzne. Satky jim moc slusi. Ja jsem satek nosila jen obcas.

Rodina na vychode cita bezne 5-10 deti

Ramazan – je obdobi mesice v muslimskem svete, kde se muslimove od usvitu do soumraku posti a vice modli. Mnoho lokant (restauraci a cajoven) je pres den zavrenych – prevazne na vesnicicich a mensich mestech. Turiste mohou normalne jist a pit, ale je dobre drzet sounalezitost s temi, kteri jsou v Ramazanu a jist v ustrani.

Pamatky – setkali jsme se s mnoha pamatkami, ktere meli velmi dalekou historii a zdalo se, zena mnohych mistech k zachovavani kulturniho deditvi nemaji Turci velmi hluboky vztah a pamatky casto chatraji a chatraji (mozna to bylo i tim, ze slo o krestanske pamatky).

Cas – vsechno ma svuj cas a neni treba spechat a pokud clovek specha pak se zlobi, protoze nic nefunguje podle casoveho rozvrhu. Dolmuse (male minibusky) jezdi proste az se naplni, obchody se otviraji a zaviraji az prijde ten pravy cas.

Mesity – jsou vsude a clovek to pozna hlavne po ranu, vetsinou kolem 5 h, kdy se z amplionu opakuje vyzyvani k motlitbe ci navsteve mesity. Zpocatku jsme nevedeli co to presne je a lekali se, zda nejde o nejaky poplach :)