Indonesie - 3.9.08 – 28.9.08

Statistika - Trasa -  Uvod - Lide - Jidlo - Bydleni - Doprava – Dalsi - Zaver

 STATISTIKA

Jak dlouho v Indonesii:              25,5 dne

Kolik jsme toho najezdeli:          2116 km (vlakem 300 km, busem 864 km, stopem 952 km)

Jak dlouho v prostredcich:         62h

Utrata   celkem:                         2 920 000 IDR

v prumeru:                    12,2 USD/den/oba

Mena:                                       Indoneska Rupie (INR)

Kurz (3.9.08):                             1USD – 9100 IDR / 1USD – 17.463Kc

TRASA

Dumai – Bukittinggi – jezero Maninjau – Panti – jezero Toba – Dolok – Pangururan – Berastagi – Bukit Lawang – Medan – Rantauprapat – Duri – Dumai

UVOD

Indonesie se stala zlomovou zemi v nasem cestovani. Oslavili jsme tu, 17.9., rok od odjezdu z domova (jen decentne - salkem kavy a ovocem z trhu a cely utrmaceny po celodennim slapani ulehli slavnostne ke spanku:) Take nastava zlom v tom, ze se vlastne obracime a jedeme pomalu domu.

Prozili jsme si maly cestovatelsky splin s potrebou vlastniho domova a mozneho ukrytu pred vsim a vsemi a ne velkou chuti smejdit vsude a porad. Splin se nam, ale podarilo rozmelnit delsimi pobyty na nekterych mistech a nalezenim nekolika prijemnych utocist, kde nas „rusil“ jen sum vody a nebo dzungle.

Uplne v prvotnim planu jsme Indonesii nemeli, ale postupne se stala soucasti itinerare a nutnosti k vytvoreni dalsich souvislosti JV Asie. Udelali jsme dobre. Nejen, ze jsme si tu docela odpocinuli, ale zazili si specialni mix Indie a Sri Lanky s prvky Malajsie, Turecka, Iranu a Pakistanu. Byli jsme svedky liberarniho pristupu k islamu a souziti muslimu a krestanu v harmonii. Jiste se od nich, ale i od dalsich asijskych statu, v tomto smeru mame hodne co ucit.

Z Indonesii jsme si vybrali jen nejsevernejsi a ten nejvetsi ostov, Sumatru, ani ji neobjeli zdaleka celou.

Neojblibenejsi turistickou destinaci Indonesie je ostrov Bali a potom Java. Sumatra je trochu v pozadi a to predevsim v poslednich letech, kdy ji zasahla v r. 2004 niciva vlna tsunami a hned nasledne zemetreseni na ostrove Pulau Nias a nedlouho pote v r. 2007 v zapadni Sumatre. Nakonec dobremu image zeme neprispivaji ani dlouhodobe probihajici nepokoje v severni oblasti zvane Aceh, ktera bojuje o nezavislost. Mistni lide take rikaji, ze turismus v cele Indonesii se snizil od dob zavedeni 1 mesicnich viz za 25 US (drive 3 mesice zdarma) a bomboveho utoku na Bali.

Na Sumatru jsme prijeli lodi z Malajsie a udelali si takovy pekny okruh. Puvodne jsme mysleli, ze zase tolik casu travit na ceste nebudeme, ale to jeste netusime, ze prumerna rychlost je 40 km za hodinu. I pres sneci a zdlouhave presuny jsme si Indonesii uzili a tentokrat zustavali na jednotlivych mistech 3-5 dnu a spise vstrebavali predchozi rocni cestovani, psali denicky, odpocivali, nechavali plynout myslenky a prichazeli na nove souvislosti...Byla to pohodova zeme, udrzujici si vlastni kulturu.

Zrovna jsme prijeli do obdobi Ramadanu a tak meli moznost videt Indonesii z trochu jineho pohledu. Moc turistu tu nebylo a tak jsme nekdy byli poradne unaveni z nekonciciho byti stredem pozornosti, neunikli pokrikovani a pohihnavani se od priznivcu belochu.

Nejcastejsi dopravou se nam stalo stopovani. Na nekterych mistech, kde nas ridic vyhodil, jsme byli jiste jedni z mala belochu, co se tu mihli a tak celime stale se opakujici smrsti pozdravu ze vsech stran: heloooo misteeeeer, halekani, vyptavani...z cehoz jsme pri celodennim stopovani v horku poradne unaveni. Nicmene, nechceme lidem kazit radost a tak alespon zamavame, pousmejem se, rikame jen jalan jalan (jdeme jdeme) na otazky kam jdeme a to jim staci. Vetsinou je to Rosta, ktery vydrzi dele, ja pak uz jen tupe ziram do zeme a chci byt nekde pryc, dal, sama, v chladku...

Pocasi nas trochu prekvapilo, v nekterych mistech bylo docela chladno a nam nestacili nase pokryvky jako prosteradlo a deka; spacaky s sebou uz nemame. Jinde na druhou stranu bylo zase poradne horko az k zalknuti, s cimz jsme pocitali. Na Sumatre zacinali zrovna monzunove deste, ktere se pomalu sunou dale na jih a ty byly prijemne ochlazujici.

Na Sumatru se jezdi hlavne za prirodou; pamatek, krome mesit a kostelu, tu moc neni. K nalezeni jsou malebna ryzova policka, kavove a cajovnikove plantaze, palmove lesy, dzungle s orangutany, krasne drevene domy krestanskych Bataku a Karo a v neposledni rade take sopky a obrovske kraterove jezero Toba.

Nas planovany rozpocet byl 16 $/oba/den, ale diky nutnosti si zpetne castecne splatit letenku z Indie do Malajsie a rozpocitani viz v hodnote  50$/oba/den, koncime na 12,6$ a diky obdobi Ramadanu(pustu), snizujeme rozpocet na 12,2$.

LIDE

Lide moc neoplyvaji Aj a to ani mladi, kteri se spise stydi mluvit a tak obcas hledame informace a trva nam dlouho nez se dopatrame toho co potrebujem.

I na tech nejturistictejsich mistech zas tolik turistu neni, nejen, ze je po sezone, ale na Sumatru se proste nejezdi.

Lide se najednou vice usmivaji, coz je prijemna zmena po Indii, kde se s usmevy hodne setrilo.

Hlavni obzivou je predevsim zemedelstvi a farmareni. Zivot na vesnicich a v malych mestech je docela obycejny a zda se, ze i spokojeny.

Mladez je moderni. Kluci nosi tricka s napisy rokerskych kapel a nebo obrazky zpevaku, k tomu uzke kalhoty a nejruznejsi rozcuchy na hlave ci dlouhe vlasy svazane do culiku a v porovnani s indickymi houzvickami to jsou docela sportovci, alespon vzhledem. Muslimska devcata jsou velmi pohledna a to, ze vyznavaji islam se  pozna  jen podle satku na hlave, jinak jim nikdo nebrani v noseni tesnych rifli a bluzicek, jak by se u muslimek neocekavalo.

Asi bych indonesany urazila, ale neodpustim si porovnani k orangutanum co jsme videli v lese, meli uplne stejne obliceje a ostatne ty byly roztomile.

Na co jsem si zatim nezvykla je to, ze me cizi muzi oslovuji, delo se to casto i v Indii, a me jako zenu to trochu urazi. Mozna je to i ten styl jakym oslovuji a jak casto vidi belosky (jako lehka devcata, tak jsou prezentovane v TV a casopisech). Ahoj, jak se jmenujes, nechces svest? Tak na to bud vubec nereaguji a nebo chlapce odbiju odpovedi co mu je potom...a zabira to.

 
JIDLO 

Zpocatku jsme se trochu obavali jak budeme poznavat kuchyni Indonesie, kdyz se nam diky Ramadanu omezi jen na vecere, ale nakonec jsme se pohybovali vice v oblastech, kde byli krestane a meli moznost ochutnat ruzne dobroty.

Ryze patri k zakladum indoneske stravy. Nejcharakteristictejsim pokrmem je tzv. nasi campur, coz je v prekladu nasi = ryze a campur = mix. V kamennych restauracich a nebo ve stancich se nabizeji nejruznejsi moznosti z ceho si campur vybrat, proste co dum da. Nejcasteji campur obsahuje kousek ryby ci kurete a trochu varene ci smazene zeleniny a to vse zalite vybornou kokosovou omackou s nezanedbatelnou davkou chilly. Vybirame pohledem, vse je totiz vystavene ve vitrince a staci jen ukazat. Cena se odviji od kusu a kazde sberacky, chvili nam tedy trvalo nez jsme s nasimi par slovicky v indonestine a nedostatecnou Aj mistnich, zjistili jak se najist chutne a co nejlevneji. Casto se take objevuje tzv. mee goreng (smazene nudle se zeleninou) a nasi goreng (smazena ryze se zeleninou). Tato nabidka 3 jidel je nejcastejsi a to od rana do vecera. V nekterych oblastech jsme nenasli zadne pecivo a patrali mezi mistimi co tedy jedi k snidani, rikaji, ze vetsinou nasi campur, at je rano nebo vecer. Priborem je prava ruka ci kompinace lzice s vidlickou, noze se nepouzivaji. Pokud se ji rukama automaticky prinasi misticku s vodou, ve ktere si je muzeme oplachnout. Porce jsou male, i na ne si postupne zvykneme. Zpocatku jsme mysleli, ze nas sidi, ale oni sami opravdu takhle male porcicky jedi.

V dezertech jsme si libovali a nejoblibenejsi nam byl Martabak, jakasi placka podobna palacince a s naplni orechu, cokolady a kokosu. Dalsi dobrotou byly smazene banany v testicku, sladka kase z ryzove moucky polita palmovym cukrem, kokosove tasticky, fazolova kasicka na sladko, slane susenky s naplni cokolady...

Bunkus= balicek. Na vetsine mistech si muzeme vybrat, zda jidlo snime v obcerstvovne a nebo si jej vezmem s sebou. Bunkus je sympaticky, nekdy baleny jen do bananoveho listu, jindy jeste do papiru a pak se pojida doma a nebo kdekoliv jinde. V obchodech se balickuje do plastikovych pytliku vsechno mozne - kava, cukr, olej a dokonce napoj na trznici je mozne zakoupit v pruhlednem sacku a brckem ho potom rovnou popijet.

Prevarena voda je zdarma a k dispozici ve vsech stravovnach, nekdy je podavana studena, jindy jeste horka. Dokonce nam ochotne kdekoliv dolevaji nasi petku a v hotelech automaticky na pozadani prinaseji dzban s vodou. Za cely nas pobyt tedy zadnou balenou vodu nekupujem a tim setrime zivotni prostredi a moc radi.

Indonesane jsou milovniky caje a kavy, ktere se podavaji vzdy z mistich zdroju a radne slazene. Pokud mame chut na neslazeny napoj musime to predem rici, jinak nam prinesou automaticky sladky caj ci kavu se silnou vrstvou cukru na dne, ktery si mistni zamicha, ale nam staci ty dve polevkove lzice, ktere jsou uz predem rozmichane. Komu by cukr nestacil, muze si porucit napoj s mlekem. Normalni mleko se nepouziva, pouze huste kondenzovane. Kdo by to chtel zkusit tak tady ma recept: do ¼ sklenicky se nalije sladke mleko a zbytek zalije prudce slazenym cajem ci kavou. Teda to je cukrove labuzniceni. V horkem pocasi se pridava i led. Poprve se setkavame se stejnou pripravou kavy jako u nas, proste turek do duritky :)

K dostani jsou i dalsi zajimave napoje z cerstveho ovoce a koncentrovane stavy a nebo z nejruznejsi smesi zele, kandovaneho ovoce a nam neznamych kousku, do kterych se casto pridava cukr a zase to kondenzovane mleko.

Poznavame nove ovoce – salak, marquisa a jine, ktere ani jmenem nezname. Nejlevnejsi a nam nejvice lahodici jsou banany ruznych druhu a ananas naprosto nekonkurecni chuti od toho co se k nam dovazi. Kdo rad namky, tak si muze vybrat z obrovskeho mnozstvi nejruznejsich chroupatek z ovoce a zeleniny.

Hodne vyuzivame naseho varice a to hlavne k vareni vlastniho caje a kavy. S benzinem neni problem, da se sehnat na kazdem kroku, 1l za 0.8 $ / 7000 IDR.

DOPRAVA

Po Indonesii jsme se dopravovali nejvice stopem a busem a nakonec trochu i vlakem a pesky.

Rychlost dopravy byla velmi mala a indonesian dalnice pripomina spise ceskou lokalku s dirami, kde se navic v mnoha mistech jeden pruh pouziva na suseni ryze, kavy a dalsich dobrot.

Nejvice toho najezdime stopem, i prestoze se treba cely den trmacime a prochazime nekonecnymi vesnicemi, ktere navazuji jedna na druhou, uzivame si to a z kabin nakladaku spokojene sledujeme zivot a krajinu co bezi kolem nas. Jak se tak pohupujem upadam casto do hlubokeho spanku a tim my cesta docela rychle utika, Rosta zatim pouziva novou konverzaci co si peclive sepsal. Ridici nas radi berou a za svezeni nic nezadaji. Nejvice stavi nakladaky, obcas stopneme pick up a nebo dzipa. Malokteri umeji Aj a tak se snazime konverzovat v indonestine, i tech malo vet je moc potesi a prispeji k pohodove atmosfere.

Metoda stopovani se lisi od evropske, zadny palec vzhuru, ale frekvencni mavani ruky dlani smerem dolu. Zpocatku si nejsme jisti zda to funguje, ridici na nas troubi, take na oplatku zamavaji a az po nekolika stopech zjistujem, ze to funguje a proste si musime pockat na toho, kdo tomu porozumi. Moc tech stoparu na ceste asi nepotakali a tak stavi  chudakum belochum co nevi, ze si maji stopnout autobus ci taxika. Kdyz uz dlouho nikdo nestavi, tak pouzivame metodu rychle frekvence v zapesti jako, ze nam proste musi zastavit a oni opravdu stavi, pac si asi mysli, ze potrebujem treba nejakou pomoc ci radu. Vlastne potrebujem, nasednout a jet...

Jizda v indoneskem buse by se dala prirovnat k pojizdne zahulene ceske hospode. Neexistuje zadne omezeni a nekdy mam pocit, ze vsichni indonesane kouri. Jeli jsme dvakrat pres noc a tak alespon kuraci obcas spali a pres den byl Ramadan, tedy pust i v koureni. Jak by asi vypadala jizda busem mimo Ramadan, si radeji ani nepredstavuji, to se snad ani neda. Po jedne nocni jizde, kterou jsme se rozhodli absolvovat navazne na celodenni stop se zarikame, ze pres noc uz busem jezdit nebudem a pokud to bude mozne, proste vubec. Nejen, ze to ridic valil neskutecnou rychlosti a nase krabice plna cigaro koure se ritila vpred s pravidelne zvracejicimi lidmi z okenka, nestaveli jsme ani na curaci. Prvni oficialni prestavka byla az po 6 hodinach. Kdyz jsem asi po 4 hodinach potrebovala na zachod a rekla pomocnikovi ridice, ze musim, jen se usklibnul a reagoval na to slovem plastik. Vedela jsem presne co tim myslel. Pred momentem zrovna stal u zadnich dveri, kde jsme pres ulicku sedeli my a mocil nenapadne do igelitaku, nad nasimi batohy. Tim me teda pekne nastavl a mel stesti, ze zachvili zastavili, jinak bych se nebala stropit na cely autobus skandal. Je jasne, ze musela pulka busu uz davno potrebovat na zachod, nikdo ale nic nerika, kdo je vzhuru vybiha ven a ulevuje si. Zase nekdy nasedneme do busu, dame svuj zivot do cizich rukou a zaplatime za takovy servis!

Busy v Indonesii nedavno podrazili se zvysenim cen benzinu a nebyt jizdy stopem pobyt by se nam pekne prodrazil.

Asijske finty v busech jsou i tady. Vzdy je treba smlouvat o cene, kterou mame predem zjistenou od mistnich. Kdyz ridic rekne, ze odjizdi za 20 min, je to sice casto pravda, ale nikdo nam nerekne, ze jenom popojede a dalsi hodinu bude stat na miste se zapnutym motorem, aby se chytli dalsi pasazeri, ze jako uz jede, uuplne jede...Ani v Indonesii si prilis z nejakych harmonogramu casu dopravy hlavu nedelaji. Proste se jede, az je bus jakstaks plny a pak se zase ceka nekde vecnost a zastavuje tomu, kdo si kdekoliv mavne a nebo rekne o vystoupeni temer u domu. A tak se suneme jednou treba pouhych 80 km 5h, coz i na nas zvykle z asijske dopravy je trochu moc.

Docerpani nafty se provadi zasadne tesne po vyjezdu z autobusaku, se zaplym motorem  a cigaretou v puse.

U nas nelze v zavadlavom prostoru prevazet ani skladacku, ale tady neni problem koupit si v krame motorku a nechat si treba dve nalozit do autobusu. Zasli jsme, jak je najednou i ta druha ztracena v zavazadlovem prostoru, kam ji cpalo nekolik chlapiku.

Na vlak jsme narazili jen jednou a to na ten co vede ze severniho mesta Banda Aceh pres Medan  smerem na vychod do Rantauprapat, kudy jsme se vraceli zpet do Malajsie. Dalsi draha je az na jihu Sumatry. Ve vice nez milionovem meste Medan si nenechame ujit moznost vyzkouset indonesky vlak a tesime se na to jaka bude drazni kultura. Zvykli z Indie, ocekavame velikou halu se spoustou jidelnicek, stanku a rusneho deni a o to vice nas prekvapi male nadrazicko, podobne velikosti rumburksheho, akorat s tim rozdilem, ze na 2 a 3 kolej se chodi podchodem. Jedeme nocnim rychlikem. Sedadla jsou za sebou a po dvou. Blahove jsme si mysleli, ze se trochu vyspime, neslo to. Ne snad tolik pro hluk, ale diky zvlastnim kozenkovym sedackam, ktere byly nejen tvrde, ale hlavne klouzaly. Usiname s rukama pevne zaprenyma o sedacku, abychom se udrzeli ve fixni poloze a prubezne se budime s brnicimi a bolavymi pazemi a marne hledame nejakou pohodlnou pozu. Proto ti mistni celou noc bdi.

Kdyby nekdo potreboval, tak se muze po 1h ranni zacit obcerstvovat, do te doby sem tam nabizi menu personal. V jedne vesnici, kde vlak zastavi, nastoupi skupina asi 15 prodavacu s nejruznejsimi kramky. Nekteri nesou obrovske pytle se vselijakymi chroupatky, dalsi kramek na krku nabizici caj, kavu a capucino, pote prichazi cigarety a studene napoje, dodol – jakesi sladke zele, pan s pytlikem vajicek na tvrdo, pani pro nas s neidentifikovatelnymi dobrotami co zrejme doma ukuchtily...Na tom vsem by nebylo nic az tak zvlastniho, spise nas zaujme image vetsiny prodavacu, vypadaji jako by si zrovna odskocili z rokacskeho koncertu, proste mladez. Nabizeci chodi stale sem a tam, a nakonec zvysuji i frekvenci prichodu a nabizeni, to mozna kdyby si to nekdo behem nekolika vterin treba rozmyslel. Skoro to pusobi jak pripravene divadlo, ktere se zrychluje a  nakonec vyvrcholi zpevem a hrou na kytaru nekolika clenu ze souboru prodavacu. Jenom chybelo zaverecne ukloneni a dekovacka. Docela jsme se nasmali a v duchu tleskali tomuto vlakovemu zpestreni. 

Motorka v Indonesii, jako i jinde v Asii, je velmi beznym prostredkem k rodinnemu transportu a neni dne, kdy bychom nepotkali 3-5 lidi vezouzi se na jedne motorce. Devcata v satku se svoji spolucestujici sedici nohami do strany nejsou vyjimkou. To sezeni do strany me fascinuje a neumim si sebe predstavit, ze bych se na sedle udrzela. Casto potkavame male kluky, kteri sotva dosahnou na zem, jak se riti proti nam. Motorka slouzi take jako transport vseho mozneho, i toho co by si clovek nemyslel, ze nikdy na takovem vozitku muze vest (napriklad spolujezdec drzi 3 m drevene hranoly, kolecko, zasobovani zbozi...Raritkou je take obracena bunda, kterou motorkar ma nasazenou zady dopredu. Mysleli jsme, ze je to proti vetru, ale jsou v tom zakazajkovani i v tom nejvetsim horku. Asi indoneska moda.

BYDLENI

Ubytovani je vetsinou na docela dobre urovni, alespon to na ktere jsme narazili my. Byla to zmena po Indii, kde bylo bezne povleceni s mastnymi olezelymi otisky od hlav na polstari, ktery pouzival jeden host za druhym bez dlouhodobeho vymenovani. Pokoje v Indonesii byly docela ciste, bez blech a brouku a za uchazejici cenu (od 3-5,5$) a obcas jsme to meli i s vlastni koupelnou a verandickou (za 3$). Koupelna casto nemela sprchu a umyvadlo nebylo nikde. Vetsinou jen jakesi bazenek plny vody, ktery se prubezne dopoustel, ze ktereho jsme plastovou nadobkou s usickem na sebe nalevali vodu, coz bylo zpocatku zajimave, pozdeji docela prakticke.

SPECIALITY

Ramadan je obdobi pustu, ktere maji muslimove jednou do roka a ridi se lunarnim kalendarem. Muslimove se posti od usvitu do soumraku a to nejen v jidle a piti, ale take koureni a radovankach. Do Indonesie vjizdime zrovna se zacatkem tohoto obdobi a odjizdime tesne pred jejim koncem, plne si ho tedy uzivame. V oblastech, kde zije vetsina muslimu a predevsim na vesnicich je obcas tezke pres den sehnat neco jidlu. V mistech, kde jsou i krestane je to bez problemu. My tedy obcas nedobrovolne take dodrzujeme pust, ktery se nakonec docela hodi, usetrime nejake penize a v tom horku stejne ne vzdy mame chut k jidlu. Loni jsme projeli Turecko v Ramadanu a tam se prilis nehodilo jist a pit na ulici, jak nas upozornovali mistni. Tady, kdyz uz neco sezenem, lide nas ujistuji, at si dame, ze jim to vubec nevadi.

Az kolem 16 h se vse pomalu zacina chystat, stanky na trznici se plni nejruznejsimi dobrotami, ktere hospodynky doma pripravi a pak prodavaji. Cim vice se blizi konec pustu, tim stoupa nateseni a vibruje energie. Chvilku pred vypuknutim hodu uz lide sedi u stolu a jen cekaji az se odtroubi. V Bukittinggi na trhu bylo kolem konce pustu uplne narvano a po skonceni, asi za hodinku, nahle nikde nikdo, konec a domu. Nekde dokonce stavi na chodniku, jen na vecer, velke stany, kam privezou i stoly a zidle, griluji kukrata, ryby a podavaji nejrozmanitejsi dobroty, pak vse zase za nekolik hodin zbouraji a cely den se znovu chystaji. Pokud clovek ma nejake omezeni proc pust nemuze dodrzovat, nedodrzuje, nebo se alespon snazi jak to nejlepe jde. Tyka se to napr. tehotnych zen, deti, ridicu, tezce pracujicich...

Nekde lide posedavaji cely den a proste tak nejak cekaji na vecer. V oblastech, kde je horko se toho take moc bez piti vody delat neda.

Prekvapili nas take nejake stanky co zustavali pres noc jen prekryte plachtou, se zbozim uvnitr, asi tu nikdo nema potrebu krast.

Intenzivne jsme take pocitili Ramadan v brzkem ranu, kdy se ozyvalo z amlionu Alaaaah akbar a nasledne nekonecne dlouhy proslov imama (muslinsky farar), ktery nam znel obcas velmi emotivne a moralisticky. Vetsinou to zacinalo sirenou asi kolem 4h, aby nahodou nekdo nezaspal a pak to zacalo. V Bukittinggi jsme meli pocit, ze modleni probiha celou noc, koncilo pozde vecer a zacinalo brzy rano a my se pokazde probouzeli s uleky a rychle zvazovali kam se nejlepe rozebehnout.

CD s muzikou se prodavaji s klipy a titulky pro velmi oblibene karaoke.

Penize maji temer vsichni jen tak po kapsach a uplne zmuchlane. Skoro to vypada jako by jich meli tolik, ze jim to je jedno. Nesetkali jsme se s nikym, kdo by mel peneznku a do narvanych rifli se tezko skladaji papirovky.To by se asi divili u nas v obchode, kdyby nekdo vytahl hromadku ozmoulanych penez.

Pradlo co se rucne vypere visi vsude, kde je misto a casto na tyci a na raminkach u domu, kde to vypada, ze vystavuji zbozi pred prodejnou.

Kocky tady maji kratky ocas. Mysleli jsme, ze jim ho, nam z neznamych duvodu, tesne po narozeni usekavaji, ale pry ne, tady se proste takhle kocky uz rodi.

DALSI

Priklady cen

Ubytovani – 3,5 - 5$/2 osoby (30  – 50tis IDR)

Doprava – bus - 80 km - 1,1US$/ os (cca 10tis IDR),  300km – 9.9US$/os (90tis IDR), vlak – 300km - 6,6US$

Jidlo – 0,5-1.7 US$/os (4500 -15 500 IDR) (nasi campur, mee goreng, nasi goreng)

Pivo - 0.7l– 1.76 US$ (16 -23tis IDR) (v obchode, v restauracich je drazsi)

Caj - 0,1 -0,7 US$  (2000 – 6000 IDR) (od neslazeneho, pres slazeny az k mlecnemu)

Kde se nam nejvice libilo?

U jezera Toba – na ostrove Samosir u obrovskeho krateroveho jezera Toba je krasne, turismus tu prozil bum kdysi davno a rezorty zeji prazdnotou. Je tu levne a prijemne. Podarilo se nam najit pekny a levny bungalow s teraskou a jezrem na dosah 10m od nas. Rano nas probouzela splouchajici voda. Naprosta idyla a snad prvni misto na nasi cele ceste, kde byl opravdu klid.

V Bukit Lawang – mistu kam se jezdi za orangutany a na dzungle trek. My jsme si tu nasli patrovou chajdicku u vody a prozili si neodpocinkovejsi dny naseho pobytu, zpestrene klidem, sumem vody a dzungle. Co vic si prat?

Na ceste pri stopu – i kdyz jsme se casto trmaceli v horku, byli unaveni a lide na nas pokrikovali, poleval nas pocit svobody a prozivali jsme otevrenou cestu k dobrodruzstvi. Vesnicky, ktere vplouvaly jedna do druhe a lemovaly vetsinu silnic byly obycejne a  neupjate. Je pravda, ze ve velkych mestech jsme toho moc nepobyli a spise se pohybovali v lokalnim prostredi.

ZAVER

Indonesie byla prima a  je dalsi zemi v nasem seznamu, ktera by urcite zaslouzila dalsi navstevu. Pristi uz by to, ale byly ostrovy vychodu - soustrovi Nusa Tenggara, Bali a nakonec prelidnena Java, coz by vydalo nejmene na 2 mesice pobytu.